František Kulič z Jistebnice

František Kulič u památníku Rudé armády, foceno kolem roku 1975 

Pomník Rudé armádě na hrázi Chadimáku

Sovětská jednotka, která v květnu 1945 dorazila do Jistebnice, si za sídlo štábu na několik týdnů vybrala ložnici v sousedním domě č. 64.

Babička vzpomínala, jak se z ložnice ozývalo hlasité volání do vysílačky „...nimanije, nimanije...“

Jeden z vojáků z dlouhé chvíle vytesal nápis do kamene na hrázi, ten pak Jistebničtí mládežníci použili jako základ pomníku.

Umístění štábu si Rusové zřejmě nevybrali náhodou: děda František Kulič údajně před koncem války na půdě mlýnice několik týdnů ukrýval 2 uprchlé ruské válečné zajatce. Nikomu o tom neřekl, ani vlastní rodině, a to ani po osvobození (umím si živě představit, jak by to býval schytal od manželky). Dosah tohoto činu vyznívá v souvislosti s tím, jak bestiálně se zachovali ustupující němečtí vojáci ještě 7. května v nedalekém Sedlci. Všechno se provalilo až počátkem 50. let, kdy do Tábora dorazila sovětská hospodářská delegace a její vedoucí, tovaryš Vinogradov si vymínil návštěvu Jistebnice, konkrétně „gospodina Kuliča“. Tomu to pak pomohlo poněkud zmírnit nálepku „kulaka“, kterou obdržel poté, co předtím odmítal vstoupit do vznikajícího JZD.

Vzpomíná: Vladislav Kulič 

Tento příběh o Františku Kuličovi jsem se dozvěděl nedávno a byla by velká škoda ho zde nezveřejnit.

Pomník u Chadimáku tak nabývá větších rozměrů a bude nám připomínat i našeho rodáka Františka Kuliče.

Poděkování patří Vladislavovi Kuličovi, který se o pomníček stará, tak jako jeho otec před ním.

Sledování kulaka Františka Kuliče členem PS-VB zapsané 4. 8. 1955

R. Schollová

Připravuje: Jiří Pešek